A je to tady. Konec prvního dílu. Osobně doufám, že ať už kdokoliv došel až sem, do samotného konce, kniha se mu aspoň trošku líbila. Jindy bych závěr téhle knihy věnovala Kapříkovi, jako jsem mu věnovala několik kapitol této knihy - ale člověk musí jít dál a nelpět na lidech, kteří v našich životech už nechtějí nebo nemohou být, že? 💜💕
Proto závěr věnuji každému, kdo má dostatek síly na to, aby se každý den probudil, vstal z postele a rozhodl se, že bude bojovat ještě o jeden den déle. A zítra to samé. A potom zase. A ještě jednou.
Nevím, jak dlouhá pauza mezi koncem prvního dílu a začátkem druhého bude následovat. Upřímně toho mám teď poměrně dost, plus řeším poměrně dost peripetií, ale budu se snažit do měsíce, maximálně do dvou. Mám něco nachystané jako takovou výplň, aby blog nebyl "hluchý" celou dobu, a rozhodně přijdu s návrhy obálek, ať už sem nebo na Instagram.
Mějte se krásně a doufám, že se uvidíme u druhého dílu!
KAPITOLA PADESÁTÁ PRVNÍ
22. PROSINCE, SACRAMENTO, FIANGON BUILDING, 16. PATRO
George Clinter se usadí do křesla a zamne si dlouhou, šedou bradku. Přímo jemu nad hlavou hřmí samotné nebe a oknem problikávají odrazy blesků.
Vývoj událostí se mu ani trochu nezamlouvá. Měli by se jich zbavit! Ta pitomá děcka jen přidělávají problémy a problémy jsou to poslední, co jejich plán potřebuje. Nezbývá ani rok a dovedou to do konce. Teď nemůžou selhat!
„Volal jste mě, pane Clintere?“ ozve se od prahu kanceláře a dovnitř vstoupí temná postava. V odraze noci nejde rozpoznat její rysy, ale Clinter i přesto moc dobře ví, o koho se jedná. Sám jej dal zavolat.
Clinter se zamračí a poklepe nehty o skleněnou desku stolu. Teprve pak pohlédne na svého věrného společníka. Věrného… slovo, jež má více významů.
„Situace se vymknula kontrole, Ruperte.“
„Já vím, pane. Já…“
„Ty víš?“ zaburácí starostův mohutný hlas, až sebou jeho společník trhne. Clinter je nepředvídatelný a schopný všeho. Nesmí se s ním dostat do křížku. Dobře přece ví, proč ne. Závisí na tom ona.
„Víš? Úžasné, vskutku. Nestrávil jsem roky a roky hledáním Jezdců, abych teď o všechno přišel! Pátý je vzteky bez sebe, že ti malí usmrkanci vyhladili Odrazy! Jak se jim to jen mohlo podařit, k čertu?! Všechno je v sázce. Úplně všechno! Pátý povolal ostatní Jezdce, aby promysleli možnosti dalšího postupu.“
„Jak to myslíte, pane?“ dovolí se muž jménem Rupert otázat, a sevře okraje svého kabátu o něco pevněji než předtím, když vtom se Clinter zvedne, odsune židli na druhou stranu místnosti a s rukama založenýma za zády přistoupí k prosklené stěně s výhledem na město.
„Když si myslí, že nám dokážou v něčem zabránit, ať si to myslí,“ odsekne vztekle starosta a zatne ruce v pěst. Ochromuje ho obrovská nenávist a zášť. Jako vždy. „Pátý se rozhodl povolat něco mnohem horšího než Odrazy. Zahubí to celou zemi a s trochou štěstí dokážou ty nestvůry všechny zabít a Brány mezi naším a Pekelným světem se otevřou. Nikdo mi nezabrání v rozpoutání apokalypsy. Nikdo…“
George Clinter se burácivě rozesměje jako smyslů zbavený a muži za ním naskočí husí kůže, když ho osloví. „Jakmile se bude Země hemžit pekelnými příšerami, konečně budu mít moc nadosah! A svět… svět, jak ho známe, se podrobí. Mé vládě.“
Protože to bude on, kdo bude vládnout. Jedině on. Je tím tak pohlcený, že jiná možnost nepřichází ani v úvahu.
„Ano, pane.“
„Zasloužím si to.“
Jeho společník chvíli váhavě mlčí, ale nakonec vyřkne to, co musí. „Jistě.“
Clinter se přestane šíleně smát a vrhne po společníkovi krutý pohled, než se opět obrátí k oknu. „Můžeš jít. Chci jen, aby sis dal větší pozor. Tohle je varování. Neposlal jsem tě do Internátu jen tak pro legraci. Nezapomínej, že tam máš práci, Willarde. A očekávám výsledky. Po prázdninách sice povolám Třináctku, ale přesto… Postarej se o tu Zaklínačku. Nebo to bude mít špatnou dohru. Ať už mi víckrát nezkříží plány. Jestli ano, moc dobře víš, kdo toho bude litovat nejvíc.“
Jakmile Willard opustí Fiangon, zamíří ke svému autu a na okamžik se zastaví u dveří. Pak se prudce nadechne, nasedne dovnitř a zamíří zpět do Internátu.
Komentáře
Okomentovat